Shigin: přednášená poezie, která stojí za kenbu

Co je šigin

Šigin je japonské umění přednesu poezie: báseň se nazývá ši, přednes gin. Může jej provádět jednotlivec nebo skupina, hlasitě na veřejnosti, tiše mezi přáteli nebo v soukromí. Používají se jak japonské, tak čínské básně, přičemž čínská díla se přednášejí v japonštině. V kenbu není šigin hudebním doprovodem. Je druhou polovinou představení a tanečníkovy pohyby jej sledují verš po verši.

Odkud pochází

Má se za to, že šigin vznikl v Číně na počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu a do Japonska se mohl dostat kolem pátého století. Básně se pravděpodobně nejprve přednášely v čínštině a později dostaly japonské čtení. Od té doby vznikla řada nových gin, ale standardní uspořádání zůstalo stejné, takže dnešní přednes je vystavěn téměř stejně jako před staletími. Právě tato dlouhá kontinuita je součástí toho, co si představení kenbu vypůjčuje, když podkládá šermířský tanec veršem přednášeným nahlas.

Odkud pocházejí verše

Většina básní kenbu jsou klasické čínské básně zvané kanši, obvykle krátké. Nejběžnější forma má čtyři verše po sedmi znacích, zvaná šičigon-zekku, a existuje i verze s pěti znaky. Objevují se také japonské formy jako waka a haiku. Divadlo Samurai Kenbu uvádí, že mnoho básní použitých v kenbu napsali samurajové, a tak se řada veršů zabývá bitvou, povinností a mečem. Pro ocenění choreografie se doporučuje porozumět autorovi básně, jejímu obsahu a historickému kontextu, a proto divadlo doporučuje vyžádat si program předem.

Jak se přednáší

Praktikující často trénují na tatami, vkleče, a hlas vedou z břicha, nikoli z hrudi. Psané gin obsahují poznámky k tónu, dechovým bodům a pořadí slov. Typické gin trvá přibližně minutu a půl a zahrnuje čtyři nádechy, přičemž přednašeč obvykle stojí a vystupuje zpaměti. Hlas může doprovázet koto nebo šakuhači. V kenbu přednašeč stojí na okraji jeviště, zatímco tanečník působí ve středu, a dnešní mainstreamový styl přidává navrch hudbu. Mezi další používané nástroje patří zvony a gong.

Přednašeč a tanečník

Kenbu používá pro tuto dvojici dva japonské termíny: ginši přednáší a maiši tančí. Na pořadí záleží. Tanečník vydá výkřik jako signál a přednašeč začne. Odtud meč a vějíř interpretují to, co hlas říká. Představení může být velmi krátké, pouhé dvě a půl minuty, a typický program trvá asi tři až pět minut. To znamená, že každé číslo je kompaktní příběh s básní jako scénářem a představení jich řadí několik za sebou.

Dvě básně, které stojí za to znát

Eseje divadla popisují dvě. Verš Rai San'jóa o válečných pánech Uesugi Kenshinovi a Takedovi Shingenovi, lidově zvaný Kawanakajima, je vyprávěn z Uesugiho strany. Rai žil v letech 1780 až 1832 a zemřel v Kjótu. Druhou je Tsurugitachi, dílo vystavěné na básni Ótomo no Jakamočiho, který žil v letech 718 až 785 a objevuje se v Man'jóšú, nejstarší dochované japonské sbírce poezie. Napsal ji jako poučení pro své potomky, jak se chovat, aby rodové jméno nebylo poskvrněno.

Na co si všímat při poslechu

Japonským slovům neporozumíte, ale můžete sledovat jejich tvar. Hlas stoupá a klesá v ustálených vzorcích, přičemž nádechy vyznačují konec verše. Anglický komentář přibližuje historii každé ukázky a příběh básně dává pohybu jeho smysl. Všímejte si, jak se hlas a meč pohybují společně — právě toto propojení je celou podstatou.

Menšinové umění

Šigin je označován za menšinové umění, které udržují při životě především starší praktikující, a kenbu je jedním z mála míst, kde jej lze stále vidět na jevišti. I proto stojí za to slyšet jej naživo. Kjótské divadlo bylo založeno v roce 2014 a za svůj cíl označuje posilování přítomnosti kenbu. Pokud je pro vás zvuk přednášené poezie nový, přistupujte k němu jako k neznámé hudbě: nejprve jej nechte plynout a práce s mečem vám pak bude dávat větší smysl. Pokud byste chtěli příběh znát ještě před návštěvou, průvodce tímto uměleckým žánrem vypráví příběh Kawanakajimy podrobněji.

Přečtěte si dále: Co je kenbu? Tanec s mečem a samurajská poezie