Co je kenbu? Tanec s mečem a samurajská poezie

Tanec, ne souboj

Kenbu znamená tanec s mečem a první věc, kterou je třeba vědět, je, že jde o divadlo. Performer tasí, seká a zasouvá katana, ale nikdo s nikým nebojuje a nic se neboduje ani nevyhrává. Pohyby jsou voleny tak, aby vypadaly jasně a silně i ze zadní části sálu. Sami praktikující to popisují jako scénické umění, které vyrostlo z bojového výcviku, což je něco jiného než bojové umění. Meč vám zůstává v mysli jako postava, ne jako zbraň, a báseň vám říká, která postava to je. Divadlo uvádí, že prvními performery byly politické osobnosti období Bakumacu, posledních let šógunátu, které kenbu používaly k meditaci, pro morálku a k vyjádření svého odhodlání.

Meč, vějíř a báseň

Širší rodina se nazývá kenshibu, zhruba tanec s mečem a poezií. Kenbu je větev, která používá meč. Shibu, nazývaný také senbu, je tanec s vějířem, s poezií, která je obecně méně válečná. Některá čísla kenbu používají také vějíř a klasický základní styl zvaný ginkenshibu potřebuje jen tři věci: hlas recitátora, meč a vějíř. Vše ostatní, od hudby po osvětlení, je pozdějším přídavkem. Právě tato jednoduchost je důvodem, proč představení může fungovat v malé místnosti zcela bez scény. Tance s mečem sahají až do období Nara a Heian, ale moderní forma kenshibu je považována za vývoj po roce 1868, prvním roce éry Meidži.

• Kenbu: tanec s mečem
• Shibu nebo senbu: tanec s vějířem
• Ginkenshibu: klasická forma, hlas, meč a vějíř

Báseň přichází první

Báseň přednášená v kenbu se nazývá shigin a samotná recitace je ginei. Recitátor, ginshi, stojí na straně jeviště a tanečník, maishi, vystupuje uprostřed. Tanečník vykřikne signál, recitace začne a pohyb následuje význam verše. Nejběžnější jsou čínské básně, zejména krátké čtyřveršové formy, i když se používají také japonské waka a haiku. Hlas recitátora určuje tempo celého čísla a meč mu odpovídá. Dnešní mainstreamový styl často přidává koto nebo šakuhači, v pořadí předehra, píseň a dohra, přičemž tanečník vstupuje na předehru, zatímco nahraná orchestrální hudba se stala běžnou po válce.

Přečtěte si dále: Shigin: přednášená poezie, která stojí za kenbu

Jak vzniká představení

Typické představení trvá přibližně tři až pět minut a obvykle nepotřebuje kulisy ani rekvizity. Choreografové kombinují zavedené vzorce a umělec může vymyslet nový. Vzorce se dělí do tří skupin: šermířské akce pro souboje, výrazy charakteru a emocí a mitate, umění nechat jeden předmět zastupovat jiný. Práce nohou je nízký klouzavý krok zvaný suriaši a rázný dupot, tak silný, že vydává hlasitý zvuk, vyjadřuje moc. Znalost více vzorců usnadňuje čtení jakéhokoli představení. Pohyb po jevišti se nazývá hakobu, nikoli chůze, a má pevnou, nízkou bojovou verzi a vzpřímenější, tanečnější podobu.

• Meč může zastupovat hůl, luk nebo zbraň
• Vějíř může zastupovat déšť, vítr, vlnu, dveře nebo přilbu
• Dupnutí nohou signalizuje sílu

Odkud formy pocházejí

Vzorce se nazývají kata a divadlo je vysledovává až do období Sengoku, kdy vojevůdci předváděli svou moc okázalým brněním a smělými vystoupeními na bitevním poli. Tato představení odvahy se stala základem forem kenbu. Samurajské vlády ovládaly Japonsko přibližně sedm století, počínaje šógunátem Kamakura ve 12. století. Slovo samuraj samo pochází ze slovesa znamenajícího sloužit a nejstarší samurajové chránili aristokraty. Umění je mladší než tato dlouhá historie, ale jeho slovník si vypůjčuje ze všeho. Samurajové nosili katanu ostřím vzhůru, provlečenou šerpou, takže jediným pohybem mohli tasit a udeřit, zatímco starší tači visel z opasku ostřím dolů. Některá choreografie kenbu stále zdůrazňuje tento starší meč.

Představení z repertoáru

Jedno známé představení přebírá báseň od Rai San'jóa, učence samurajského původu, který žil v letech 1780 až 1832 a zemřel v Kjótu. Jeho verše popisují rivalitu mezi vojevůdci Uesugi Kenšinem a Takedou Šingenem v éře Sengoku, vyprávěnou z Uesugiho pohledu. Bitvy svedené v letech 1553 až 1564 na pláni Kawanakadžima jsou obecně známé pod tímto jménem a v nejznámějším líčení střetu z roku 1561 Šingen odráží Kenšinův úder svým signalizačním vějířem. Znalost básníka a příběhu pomáhá s choreografií, a proto divadlo doporučuje přečíst si o básni dříve, než ji uvidíte.

Jak se z toho stalo jevištní umění

Poté, co v roce 1853 dorazily lodě komodora Perryho, samurajové diskutovali o budoucnosti Japonska a někteří své myšlenky vtělili do básní v čínském stylu, které recitovali, zatímco tančili s mečem a vějířem. Pak se starý řád zhroutil. V roce 1867 byla politická moc předána zpět císaři na hradě Nijō v Kjótu, což esej divadla označuje za konec samurajské éry. Prostým lidem bylo v roce 1870 zakázáno nosit meče a výnos z roku 1876 zakázal jejich nošení na veřejnosti téměř všem. Mistři šermíři začali na počátku 70. let 19. století pořádat šermířská představení a kenbu se rozšířilo po celém Japonsku. Historická esej divadla datuje kenbu jako tradiční scénické umění od tokijské školy založené v roce 1890.

Meče, zákazy a vějíře

Kenbu muselo přežít druhý zákaz. Po druhé světové válce bylo vlastnictví mečů v Japonsku na zhruba sedm let postaveno mimo zákon a školy kenbu přešly na vějíře. Když byly meče opět legální, vějířová verze zůstala a shibu se později vyvinulo ve styl odlišný od kenbu. Dnes existuje v Japonsku více než sto škol kenbu a kjótské divadlo uvádí, že jeho instruktoři mají diplomy z jedné z nich. Bylo založeno v roce 2014 nástupcem jedné takové školy, takže rodová linie stojící za tanečníky je živá. Moderní kenshibu samo se odvozuje od kočovné šermířské společnosti založené v roce 1872, ačkoli mnohé pozdější školy mají jiný původ.

Co tanečníci nosí

Kenbu se předvádí v kimonu a hakamě a divadlo popisuje své kimono jako s erbem. Mezi volitelné doplňky patří čelenka, pásky na rukávy a bílý pás přes uzly hakamy a tanečníci nosí tabi, ponožky s děleným palcem. Kostým udržuje meč a vějíř volně a pohyb viditelný a propojuje představení se samurajským oděvem, který připomíná. Hakama se v Japonsku objevila kolem šestého století a nosí se také v kendu a iaidu, a proto vedle meče působí přirozeně. Průvodce kostýmem pro kenbu prochází každý díl a vysvětluje, proč je hakama ušita tak, jak je.

Přečtěte si dále: Kostým pro kenbu: kimono, hakama, meč a vějíř

Na co se v představení zaměřit

Kjótské představení ukazuje tradiční i novodobé kenbu plus techniku s vějířem, s anglickým úvodem. Sledujte hlas recitátora stejně jako meč: báseň určuje tempo. Všímejte si mitate, kdy se mávnutí vějířem stává vlnou nebo dveřmi. Všimněte si klouzavé chůze a náhlého dupnutí. Čísla jsou krátká, takže pokud báseň uteče příliš rychle na to, abyste ji stihli sledovat, dívejte se na vějíř a nohy, které nesou stejný příběh. Poté si v krátké lekci všimněte, jak těžké je zastavit sek čistě. Právě tato kontrola, více než rychlost, je to, co vám tanečníci předvádějí.

Přečtěte si dále: Samurajské kenbu v Kjótu: výběr a rezervace

Pro koho to není

Kenbu není pro nikoho, kdo doufá v souboj nebo akční show v rychlém tempu. Čísla jsou krátká, básně jsou v japonštině a efekt závisí na klidu a kontrole. Pokud chcete šermířský souboj, podívejte se raději na hodinu kenda. Pokud byste chtěli podívanou s rytmem, představení bubnů taiko poblíž Kawaramači je blíže tomu, co si představujete. A pokud potřebujete to, co vidíte, natáčet, toto představení během vystoupení fotografování nepovoluje.